Jak se děvče u plotny dostalo do televize?

Dobrá otázka. To mi jednou přistála v mailech dlouhá, předlouhá zpráva. Vážená slečno Hrubá, nechtěla byste přijít do Dobrého rána do České televize? ... Co? Já? Do televize? To je úplně úžasné! A přitom tak příšerné! Vysvětlím. Nedokážu sama sebe poslouchat, nedokážu pořádně mluvit před lidmi a teď mám něco říkat do kamery, zatímco vím, že to živě a naprosto veřejně běží v televizi? Ó jé. Ale tak of course, že přijdu. Kdo se jen tak dostane do televize, že.

Probudila jsem se 3:15. Skvěle, To jsem měla budík až na čtyři. Co naplat, dospím to jindy. V oparu polospánku jsem si nasadila čočky, zabalila kufr (velký a pořádně těžký) plný věcí, pak ještě batoh a ještě tašku a byla jsem ráda, že jsem na tu šalinu doklopýtala. Dorazila jsem už poněkud uřícená do budovy České televize, kde mi řekli, že tady to, slečno, není (málem mě chytil infarkt, neb jsem tam měla být v 5.30 a bylo 5:27), to musíte za roh a pak kousíček rovně. Uf, teď mi pro změnu spadl kámen ze srdce. Pak dolů do ateliérů, nechat tam věci, připevnit mikrofon, aby nešel vidět (Zvukař: "Já na vás teď budu trochu šahat, ale nebojte se"). Už jste byla v maskérně? Ne? Tak rychle. V maskérně mě přepudrovali pudrem tak hutným, že jsem se neleskla, ani když jsem celé vysílání stála u horké trouby a ve studiu bylo jako v sauně. Dostávala jsem ho pak dolů čtvrt hodiny.

Chviličku před vysíláním do studia nachystat všechny věci. Počkat, to tu není lednička? A voda? Co? Kam mám dát šlehačku? A kde mi ztuhnou krémy? Naštěstí byla lednička kdesi někde jinde v té veliké budově České televize a jedna milá slečna mi ty krémy a šlehačky nosila do ledničky a pak zase zpátky na natáčení.

První vstup. Pomoc. Zakoktávám se, kde můžu, navíc nemůžu skousnout ten pohled na sebe na obrazovkách ve studiu. Zpětně mám neustálé nutkání to internetové vysílání vypnout. Podruhé už je to lepší. Bavíme se o tom, co je v Carrot Cake. Mrkev tam je. A pak? Pak už mi ani nepřišlo, že jsou tam kamery. Moderátoři byli milí a dávali mi jednoduché otázky (chápejte, pořád se bavíme o době někdy kolem šesté ráno, což je zatraceně brzy), neb na ty složitější by můj mozek pravděpodobně ještě nedokázal odpovědět.

Někdy v půl osmé mi došlo, že brutálně nestíhám. Všechno se teprve peklo a všude okolo mě se vršilo nádobí. Pět věcí je na dvě a půl hodiny docela dost. A to už jsem, co se rychlosti týče, docela vytrénovaná z brigády. Naštěstí jsem si prozřetelně korpusy na dorty upekla už doma, takže ten Carrot Cake jsem sice upekla i tam, ale skládala jsem už ten vychladlý z domu. A piškotový korpus, který se šlehá asi deset minut? To by mě asi odstřelili. Hezky jsem si to vytáhla hotový a ve studiu seskládala dort.

Produkční tým byl zlatý. Pořád se zajímali, zdali něco nepotřebuji a já jim ochotně dávala mísy od těsta na umytí, za jejich množství se hluboce omlouvám, byly toho stohy. V průběhu vysílání mi chodily podpůrné smsky od rodiny. Popravdě jsem nečekala, že by se kdokoli na televizi tak po ránu díval. Vstal i můj bratr, který, když může, vstává až k obědu.

Po vysílání se k mému stolku, řádně zapatlanému od těsta, přihrnuli všichni. Všichni přišli ochutnat, co jsem za ty dvě a půl hodiny vykouzlila. Pekla jsem piškotový dort, který se tím teplem rozjížděl a sušenky, do kterých jsem zapomněla dát cukr. I tak všechno zmizelo. Chutnalo jim a já jsem spokojená. Nic jsem nepřipálila a nevyhodila jsem studia České televize do vzduchu.

Tak to by bylo, ode dneška jsem tedy mediálně známá osobnost. Asi bych měla nosit nos výš nahoru :)

Follow my blog with Bloglovin